Pokřivená mariánská úcta

Potřeba jasně rozlišovat

Maria není prostě jen největší ze světců, nýbrž je jediná a jedinečná. To, co všechno o ní bylo napsáno, jde do nedozírna. Mnohé z toho je velmi krásné, výstižné, pravdivé a vyvěrá z nejryzejších zdrojů křesťanské víry. Něco z toho ale lze pochválit méně nebo vůbec ne. Musíme se tedy snažit, abychom mezi tím uměli jasně rozlišovat. (podle R. Guardiniho: "O modlitbě", s. 221-227)

Do vztahu k Marii se dostalo leccos
přehnaného a blouznivého

Mariánská úcta je křesťansky oprávněná a správná; nebyla to dobrá doba, když se někteří domnívali, že kvůli pravé úctě k Bohu je třeba přerušit spojení s Kristovou Matkou. K tomu ale nedošlo náhodou. Člověk má totiž sklon přeceňovat to, co miluje. Tak se do vztahu k Panně Marii dostalo leccos přehnaného a blouznivého. K tomu přistupovaly vlivy legend, lidová touha obklopit milované postavy mimořádnými jevy a vyplnit jejich život zázračnými událostmi. Dále sentimentalita, sklon k nasládlosti a změkčilosti.

Toto všechno napáchalo v oblasti mariánské úcty hodně zla. Nelze se tedy divit tomu, že se proti tomu zvedla kritika všeho druhu, oprávněná i neoprávněná, a že leckteří opravdoví lidé nenacházejí k Marii cestu. Chtějí se vymanit z přepjatostí a pokřivenin, nedokáží však rozlišovat, a proto odhazují vše. To je ale veliká ztráta, protože dějiny křesťanské zbožnosti ukazují, jak dokonale je propojena pravá mariánská úcta s bdělým smyslem pro křesťanskou pravdu. (podle R. Guardiniho: "O modlitbě", s. 221-227)

Maria je někdy představována jako bytost,
která se nikdy nemýlila

Můj vztah k Marii, Ježíšově matce, byl dříve zkalen romantickým kultem, který v církvi vládl a ztrácel pomalu svůj obsah. Usouženému, stísněnému člověku, který se namáhavě vleče pouští víry, říká jen málo představa, že Maria je královnou - "a jakou"! Je představována jako bytost, která se nikdy nemýlila a ulicemi Nazareta chodila s úplně jasnou představou o všech věcech, neschopná hřešit a pochybovat... Z fanatického blouznění mnohých lidí se úplně vytratil pravdivý plodný teologický obsah úcty k té, která není ničím menším než Boží matkou a nemá zapotřebí jiných doporučení k tomu, abychom ji ctili. Tím nejlepším doporučením pro nás je evangelium! (Carlo Carretto: Blahoslavená, která jsi uvěřila, Cesta 1996, s. 6n)

Nemá se mluvit jen o jejích přednostech...
(Podle sv. Terezie z Lisieux)

O životě Marie toho víme velmi málo. Neměly by se o ní proto říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme... Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její život musel být velice prostý. Ukazují nám ji mnohdy nepřístupnou, bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat, zdůraznit její ctnosti, říci, že žila z víry jako my... Je dobré mluvit o jejích přednostech, ale nemá se mluvit jen o tom ..., jinak je to přehnané! Především je nutné, abychom ji mohli napodobovat. Ona má raději napodobování než obdivování. A její život byl tak prostý! Ať je řeč o svaté Panně sebekrásnější, musí-li člověk po celou dobu říkat: 'Ach!... Ach! ...', má toho dost. (Podle sv. Terezie z Lisieux, z knížky: Vstupuji do života, s. 115)

Kýč a obchod

Při uctívání Marie tedy někdy dochází bohužel i k výstřelkům a zvláštnostem. Je to politováníhodné, ale církev to nemůže nikdy zcela podchytit. Pomysleme např. na kýč u poutních míst a na posedlost obchodem, která se lehce rozvíjí díky masovému přílivu věřících. Z toho ale nesmíme chtít odvodit podstatu uctívání svatých. Naštěstí se daří více a více omezovat takové nemilé doprovodné jevy. Poutní místa jsou centry zbožnosti, útěchy a obrácení - to nebude popírat nikdo, kdo byl někdy např. v Lurdech.

Bez přehánění a ukracování (Jan Pavel II.)

Jak papež Pavel VI., tak i papež Jan Pavel II. ve svém učení o uctívání Marie varovali před nebiblickým a netradičním přeháněním. Kárali falešné formy zbožnosti a lehkověrnosti, jakož i povrchní sentimentalitu, která neodpovídá katolické víře.

Papež Jan Pavel II. se k tématu vyjádřil následovně:

Již samotný Ježíš své současníky vyzýval, aby se při pozorování Matky nenechali strhnout entusiasmem, neboť v Marii oceňoval především blahoslavenou, která slyší Boží slovo a zachovává je (srovnej Lk 11,28).

Abychom porozuměli Ježíšově matce a jejímu přínosu k dílu spásy, nemá nás vést jen náklonnost, ale především světlo Ducha. Je třeba zdůraznit, že mariánské učení a mariánská úcta nejsou plodem sentimentality.

S ohledem na potřebu zachovávat v učení o Marii a v jejím uctívání míru a vyváženost, vybízí Koncil výslovně teology a hlasatele Božího slova, aby se zdrželi „nesprávného přepínání“ (LG 67). Takové přepínání vychází od zastánců radikálního požadavku, aby všechna výsostná práva Kristova a veškerá charismata církve byla systematicky vztahována také k Marii.

Naopak je nutné v mariánském učení vždy zachovávat nekonečný rozdíl, který existuje mezi lidskou osobou Mariinou a božskou osobou Ježíšovou. Přiznávání "maxima" Marii se nesmí stát normou mariologie. Ta musí vždy vycházet ze svědectví zvěstování o darech, jež Bůh Panně udělil na základě jejího mimořádného poslání.

Obdobně koncil ale vybízí teology a hlasatele aby se zdrželi „příliš úzkého hlediska“, to znamená nebezpečí ukrácení, jehož cílem je zmenšit či téměř vymazat význam Marie v dějinách spásy.

Takových extrémních pozic se lze vždy vyvarovat s pomocí věrohodné a opravdové věrnosti zvěstované pravdě, jak je vyjádřena v Písmu a v apoštolském předání.

(Jan Pavel II., generální audience 3. 1. 1996)