Panna Maria - Královna ?

Poměrně častou výtkou tzv. biblických křesťanů vůči katolíkům je obvinění z pohanství, které se podle nich vztahuje k Ježíšově matce Panně Marii. Toho se katolíci (a mimochodem také pravoslavní a zřejmě i část luteránů) dopouští tím, že označuje Marii za královnu nebeskou. Pro některé to představuje jasný důkaz modloslužby v katolické církvi a proniknutí starověkých pohanských kultů do jejího učení, protože jako královna nebes byly označovány ve starověku rozličné bohyně plodnosti (např. Ištar, Aštarte, Innana, Ísis apod.). Proti kultu královny nebes se pak vyslovuje kniha Jeremiáš, která jej označuje zřetelně za modlářství:

Synové sbírají dříví, otcové zapalují ohně a ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, aby mě uráželi (Jer 7, 18).

Titul královny nebes je tedy v Písmu jasně vyhrazen pro pohanskou bohyni a pokud tohoto titulu užívá církev pro Ježíšovu matku, je to jasným důkazem toho, že se odchýlila od evangelní. Domnívám se, že bude zapotřebí se u tohoto tématu zastavit, a vysvětlit, jak dané označení vzniklo, kde se objevilo a co jím katolíci a pravoslavní mají na mysli.

Toto označení Panny Marie musíme vnímat v kontextu církevní nauky, že Maria byla po svém pozemském životě přijata s tělem i duší do nebe:

„Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí.“ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů (KKC 966).

Jak tedy ale církev k takovému poznatku dospěla? Možná překvapí, že na základě Písma. Vezměme jednotlivá místa popořádku. V Lukášově evangelii je Marii při zvěstování narození Mesiáše řečeno:

Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce (Lk 1, 31-33).

Podle všech křesťanů na Ježíše tedy přešel královský titul jeho předka Davida – Ježíš byl tedy očekávaným králem. Maria je tedy bezpochyby matkou krále-mesiáše. Již v izraelských dějinách pak existoval institut královny matky, kterou staří Izraelci označovali jako גברה, gebírá. Protože je Ježíš králem všehomíra a byl dědicem izraelských králů, bez potíží můžeme na jeho matku pohlížet jako na královnu matku.

Písmu se takové označení naprosto nepříčí, naopak. Církev začala poměrně brzy spatřovat tento obraz v několika biblických textech. Protože raná církev vykládala Starý zákon vzhledem k Novému, tedy ke Kristu (christologicky) a tímto výkladem se jí dařilo řešit i výklad míst, která v doslovném smyslu nedávala smysl, nebo byla historicky omezená, vykládala christologicky, tedy duchovně, také některé žalmy. Mezi nimi např. zvláště žalm 2 ke královské korunovaci, žalm 109 [110] („Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici...“) a pochopitelně také žalm 22 [23], začínající slovy, která Kristus pronesl na křiži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil...“ Podobně církev začala vykládat i žalm 44 [45], který opěvuje krásu a sílu královu a který lze chápat ve vztahu ke Kristu. V 10. verši pak slyšíme:

Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.

Verš je pochopitelně možné vztáhnout na svatbu Krista s jeho církví, avšak nechybějí biblické výklady, které v textu vidí postavu Ježíšovy matky–královny. Druhým obrazem, který byl v dějinách církve vykládán jak ekleziologicky (tedy ve vztahu k církvi), tak mariologicky (ke vztahu k Panně Marii) je text 12. kapitoly knihy Zjevení:

A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12, 1).

Když katolická církev něco tvrdí o Panně Marii, tvrdí v zásadě totéž i o zbytku církve. Když označuje Marii za králvonu, říká tím implicite, že nadějí každého křesťana je, že i on bude jednou korunován ve věčném království. Existuje množství biblických míst, které o tom hovoří, za všechny snad jen dva, jeden starozákonní, a jeden novozákonní:

On ti odpouští všechny nepravosti,
ze všech nemocí tě uzdravuje,
vykupuje ze zkázy tvůj život,
věnčí tě [= korunuje tě] svým milosrdenstvím a slitováním,
po celý věk tě sytí dobrem,
tvé mládí se obnovuje jako mládí orla (Žalm 102 (103), 3-5).
Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky, toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1 Pt 2, 9).
V Marii tedy církev vidí naplnění své naděje, totiž na království, které nepomine a které pochopitelně náleží v prvé řadě Kristu, který je ale daruje jako dědictví svému lidu (více viz např. zde).

Nakonec pro mnohé čtenáře asi nejdůležitější otázka: jedná se tedy ale o titul, který by církev přijala z pohanství? Zde je odpověď nasnadě: když dva dělají totéž, není to totéž. V pohanských náboženstvích starověku se podobně užívalo pro označení božstva či božského krále taktéž titulů syn boží, král králů, spasitel a v prvé řadě Pán. Přitom křesťané, vztahují-li tyto tituly na Krista, se v žádném případě modloslužby nedopouštějí a mezi „Baalem“ a „Hospodinem“ je podstatný rozdíl, ačkoli označení mohou být tatáž (hebrejské בעל ba‘al znamená doslova „pán“). Existuje-li v některých kultech plodnosti panenské narození božského krále, neznamená to, že by křesťané či konkrétně autoři evangelií byli pod vlivem pohanských kultů. Uzdravuje-li běžně Kristus v evangeliích, ba budí k životu, přesto není jeho život plný pohanských symbolů, ačkoli totéž podle Filostrata prováděl Apollonios z Tyany. Podobně existují-li zobrazení Ísis nikoli nepodobná zobrazením Ježíšovy matky Marie s dítětem v náručí, neznamená to v nejmenším, že by Marie byla převtělená Ísis.

Maria je pro křesťany velmi silným obrazem toho, co pro ně Bůh připravil. Maria přijala boží slovo do svého života s takovou otevřeností, že se stalo tělem – a přebývalo mezi námi. Jako posluchači vtěleného Slova neděláme vlastně nic jiného, než ona. Označujeme-li ji jako královnu, pak vždy ve vztahu k jejímu synu, který je naším Zachráncem, Vykupitelem a bratrem.

Věříme-li, že nám připravil dary větší, než jsme s to si představit, dokonce sám sebe (Řím 8, 32), proč bychom neměli věřit, že tím samým neobdařil také svou matku, která nejenom naslouchala jeho slovu, ale která s ním dlouhá léta žila v takové blízkosti, o níž se nám může jen zdát, a která jej přijala a vyznala jako svého Pána a Spasitele? Kdo mohl mít z Ježíšova vzkříšení větší radost než jeho matka, když viděla svého syna mezi živými? Kdo mohl mít ze svého syna větší radost, když jej Bůh posadil při nanebevstoupení po své pravici? Tuto velikonoční radost vyjadřuje krátký zpěv, který se v katolické církvi od středověku zpívá po Velikonocích, oslavě Ježíšova vzkříšení, když se k Marii obrací se slovy:

Raduj se, královno nebeská, aleluja!
Protože splnil Pán slova svá, aleluja!
Z mrtvých vstal, matko, Ježíš tvůj, aleluja,
u něho za nás oroduj [= přimlouvej se], aleluja.

Maria je zde obrazem církve, která se raduje z vítězství svého Krále, kterému Bůh položil k nohám všechno. Marii se – podobně jako nám – dostalo z Kristovy milosti, a to milost za milostí; dokonce tak, že ji Bůh učinil matkou vševládného Krále, a ona tak může být nazývána – ve vztahu ke Kristu-králi – sama královnou.

-DV-
- Se svolením převzato z webu APOLOGIA