Proč někteří Marii odmítají
a jiní ji naopak uctívají nadmíru?
Maria není cestou.
Je ale ukazatelem na cestě.
Může nám být někdo nakloněn víc než Bůh?!
Knihy a kázání o svatých a Marii mají někdy tendenci přehánět.
Není pravda o Marii dost krásná, abychom museli v její oslvě přehánět?!
Jak by nám někdo mohl být nakloněn víc než Bůh Otec?!
Jak by nám nějaký tvor mohl rozumět lépe než Bůh Stvořitel?!
Jako by byl Kristus neudělal dost, aby se nám přiblížil!?
Je dobře prohlásit, že Bůh je sám Bůh.
Nikdo nás nemiluje víc než Bůh.
Vše, co je v Marii a ve svatých dobrého,
zcela se jim dostává od Boha
a všechno to je v Bohu nekonečně krásnější a vznešenější.
Svatí jsou mistrovské dílo Boží lásky.
Mistrovským dílem svatosti je Maria.
Nekonečný počet svatých nám dovoluje odhalit
nekonečnou rozmanitost vynalézavé Boží dobroty.
(více: Bůh nebo svatí?)
Maria není cestou, ale je ukazatelem na cestě (Kardinál Meisner)
Jedním z dávno uctívaných Mariiných obrazů je tzv. Hodégetria (průvodkyně na cestě). Je pojmenován podle byzantského kostela v Istanbulu, který stál na trase karavan. Než se vůdci karavan vydali na nebezpečnou službu průvodců pouští, předstoupili před tento mariánský obraz a vyprošovali si Boží požehnání. Na obraze Maria drží dítě Ježíše na levé ruce a pravou rukou na něho ukazuje. Udává tak směr cesty. Maria totiž není cestou, cestou je sám Kristus (viz bible, Jan 14,6)... Ona je ale znamením na cestě: Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne. (slova Marie, srov.: bible, Jan 2,5). A Maria tou cestou sama šla. (Kardinál Joachim Meisner)
Proč někteří Marii odmítají
a jiní ji naopak uctívají nadmíru?
Mariánská úcta je křesťansky oprávněná a správná. Nebyla to dobrá doba, když se někteří domnívali, že kvůli pravé úctě k Bohu je třeba přerušit spojení s Kristovou Matkou. Nedošlo k tomu ale náhodou. Člověk má totiž někdy sklon přeceňovat to, co miluje. Tak se do vztahu k Marii dostalo leccos přehnaného a blouznivého. K tomu přistupovaly vlivy legend a lidová touha obklopit milované postavy mimořádnými jevy a zázračnými událostmi. Toto napáchalo v oblasti mariánské úcty hodně zla. Nelze se proto divit, že se proti tomu zvedla kritika všeho druhu, oprávněná i neoprávněná, a že mnozí opravdoví lidé nenacházejí k Marii cestu. Chtějí se vymanit z přepjatostí a pokřivenin, nedokáží však rozlišovat, a proto bohužel odhazují vše. Je to ale veliká ztráta, protože dějiny zbožnosti ukazují, jak dokonale je propojena pravá mariánská úcta se smyslem pro křesťanskou pravdu a spásu. (Podle R. Guardiniho) Viz také: Pokřivená úcta
Panna Maria není bohyně
Mariina moc a mateřská láska přitahují lidi napříč kulturami. S pohanskými bohyněmi však Matka Boží nemá nic společného. Bohyně pohanských náboženství jsou lidským výmyslem a jejich uctívání je pro křesťana modloslužbou. Panna Maria nebyla a není bohyně. Od všech bohyň se odlišuje svou podstatou a posláním. Byla prostou věřící dívkou, již si Bůh vyvolil k velikému úkolu: aby se stala matkou Spasitele, Božího Syna. Celá její velikost spočívá v Božím vyvolení a v její ochotě spolupracovat s Bohem, v její otevřenosti pro Boží vůli a působení Ducha Svatého v jejím životě, v její pokoře a služebnosti, s níž naplnila Bohem svěřené poslání.
Náš vztah k Panně Marii vychází jednak z toho, že je matkou Božího Syna, našeho Spasitele, a pak nám ji Pán Ježíš při svém umučení dal jako matku nás všech, když učedníku Janovi stojícímu pod křížem řekl: „Hle, tvá matka.“ (Vojtěch Kodet: Panna Maria není bohyně)
Vyvarovat se extrémů v mariánské úctě (Jan Pavel II)
Kvůli potřebě zachovávat v uctívání Marie vyváženost, vybízí koncil všechny, „aby se zdrželi ... nesprávného přepínání“ (LG 67). Přepínání vychází z radikálních požadavků, aby všechna výsostná práva Kristova a veškerá charismata církve byla vztahována také k Marii. V mariánském učení je ale naopak vždy nutné zachovávat nekonečný rozdíl mezi lidskou osobou Mariinou a božskou osobou Ježíšovou. Přiznávání „maxima“ Marii se nesmí stát normou mariologie! Obdobně koncil varuje před umenšováním Marie. Takových extrémních pozic se lze vždy vyvarovat s pomocí věrohodné a opravdové věrnosti pravdě, jak je vyjádřena v Písmu a v apoštolském předání. Opravdová úcta k Boží Matce musí být naprosto kristocentrická, hluboce zasazena do tajemství Boží Trojice, vtělení a vykoupení. (srov. papež Jan Pavel II., generální audience 3.1.1996)
Maria - ukazatel pro křesťanský život
Hledáme-li v evangeliu člověka, který může být ukazatelem pro náš křesťanský život, setkáme se s Marií. Máme ji před sebou v různých situacích, ve kterých se i my, lidé 21. století, znovu nacházíme. Podívejme se například na Marii při zvěstování. Přichází k ní anděl, představuje se jí jako posel smlouvy, kterou s ní chce Bůh uzavřít. Maria svým „ano“ umožnila Bohu, aby se skrze ni mohl stát na zemi člověkem. Nestačí, že si ji Bůh vyvolil. Potřebuje i její souhlas. Teprve tímto „ano“ se uskutečňuje tajemství vtělení. Víra se zde mění na okamžitou připravenost.
Také my prožíváme okamžiky „zvěstování“, okamžiky jasného Božího volání, chvíle, které od nás vyžadují životní rozhodnutí! Rozhodnutí, které nás vybízí všeho zanechat, všeho se odvážit a věřit, že krok, který se od nás požaduje, je přes svou možnou tvrdost výrazem Boží lásky, a že slouží k uskutečnění toho, co s námi Bůh zamýšlí. Jistěže takové pozvání mnohdy neodpovídá plánu, který jsme si snad pro svůj život udělali. Avšak vůle Boží má pro nás nakonec ve všech důsledcích větší cenu než naše plány.
V čem je velikost Marie?
Jedna žena ze zástupu zvolala: Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily! Ježíš však řekl: Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho. (srov. Lk 11,27-28). Kdo slyšel a zachovával Boží slovo? Maria! V tom je její nesmírná velikost, nejen v příbuzenské blízkosti s Ježíšem. Velikost Marie spočívá právě v tom, že slyšela a zachovávala Boží slovo.
Jádro mariánské úcty
Maria řekla služebníkům: ´Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne.´ (srov. Jan 2,1-11)
Touto jedinou větou nám Maria otevírá cestu k absolutní důvěře vůči Synu.
Tato věta představuje jádro mariánské úcty.
