V Neratově s setkáváme v poledne, když vyzvání zvony. Modlíme se modlitbu Anděl Páně. Je to důležitý čas k poděkování Bohu.
Už naši předkové věděli, že polední zvon v sobě nese předěl dne. Je to okamžik k zamyšlení, co jsem chtěl udělat a neudělal. A je v tom ještě možnost s tím dnes něco udělat. Když to necháme až na večer, je už pozdě. Poledne v sobě nese možnost nápravy – pustit se i do věcí, které jsem zapomněl. Dnes už z toho zbyl ve společnosti jen oběd – jíst se musí. Ale polední duchovní zastavení zmizela. A to je veliká škoda. Vzpomínám si, že když tatínek v poledne slyšel zvony, tak se zastavil a modlil se.
Toto polední zastavení k modlitbě znamená hodně i pro lidi, kteří do Neratova přijíždějí. Upraví si program tak, aby mohli jít na zvonění. Možná právě tohle dává Neratovu duši. Mám v sobě touhu, abychom byli v kostele všichni, ale uvědomuji si, že to musí být nabídka. Je důležité, že v tom kostele jsme a kdokoliv tam může přijít a připojit se k nám. Polední zvonění nás propojuje i s dalšími lidmi na dálku spjatými Neratovem.
