Jednou v noci se probudím
Jednou v noci se bez nějaké zjevné příčiny probudím, asi ve čtyři ráno. Vydechnu a otočím se na druhý bok, jistý, že okamžitě zase usnu. Cítím se unavený a netíží mě žádná zvláštní starost v rodině ani v práci. Rychle v hlavě projdu všechny věci, co by mě mohly trápit, ale (naštěstí) nic z toho nezasluhuje nespavost.
Lehnu si do polohy, která vždycky zabírá, a čekám, až usnu. S trpělivostí toho, kdo ví, že dojde úspěchu.
Ale nic se neděje. Znovu se otočím a pokouším se myslet na uklidňující věci. Poslouchám oddychování své ženy, zvuky našeho domu a ospalé letní noci venku.
Jsem už docela probuzený.
Říkám si tedy, jestli se ke mně náhodou nesnaží mluvit Pán, zda mi nedává šanci, abychom si promluvili. Ta myšlenka se ve mně rychle ujme.
Začnu se modlit, tiše odříkávat růženec, každou modlitbu věnuji za jiného člověka.
Takto se v posteli modlím hodinu.
Později tiše vstanu, svižně se obléknu a jdu se ven projít. Nový den právě začíná a slabě prozařuje okolí.
Měl jsem schůzku s Ježíšem uprostřed noci.
Cítím se posílený.
Můj každodenní růženec
Ráno chodívám do jedné malé opuštěné kaple.
Někdy je tam starý pán, rovnající svíčky. Jeho pohyby jsou přesné a úsporné. Vůbec si mě nevšímá. Usadím se v prázdné lavici úplně vzadu. Začnu se modlit svůj každodenní růženec.
Modlím se za svoji matku, která mě vychovávala a opečovávala. I za svého otce. Za své bratry, sestry,
za rodinu. Za svoji ženu, kterou miluji. Za všechny ty, jejichž vztah je velmi křehký, nebo se už rozpadá.
Za svoje děti, za jejich sny, přátele. Za ty, kdo už ztratili naději. Za lidi s úzkostmi, bojácné, zarmoucené, zoufalé…
Starý pán projde okolo mě s krabicí v ruce. Úkosem na mě vrhne přísný pohled. Na chvíli přeruším modlitbu.
Dál se modlím za kamarádku, která prochází bolestným obdobím. Modlím se za trpící, nešťastné, topící se ve smutku.
Za ty, které někdo zneužil. Za ty, kdo je zneužívali.
Za ty, kdo přišli o všechno. Za ty, kdo mají všechno.
Za to, abych se neuzavíral Božímu volání. Abych našel odvahu a sílu ho vždy a všude následovat. Abych dokázal prolomit zbytečné zábrany, překonat vyčerpávající překážky.
Za ty, kdo mají hlad. Za ty, kdo umírají. A za pozůstalé. Za ty, kdo jsou sami a opuštění.
Kaple je prázdná. Starý pán odešel. Vycházím ven
do časného rána, zahaleného mlhou. Zítra přijdu zase.
