Při setkání Panny Marie s Alžbětou nemluví Maria o sobě, ale o Bohu, a vznáší chválu plnou víry, naděje a radosti: Magnificat (Lk 1,46-55).
Když se člověk cítí milován, zakouší sílu
Dnes rozjímáme o kráse Ježíše Krista, naší naděje v tajemství Navštívení. Panna Maria navštěvuje svatou Alžbětu, ale je to především Ježíš, který v lůně své matky navštěvuje svůj lid (srov. Lk 1,68), jak říká Zachariáš ve svém chvalozpěvu.
Po úžasu a údivu nad tím, co jí anděl oznámil, Maria vstává a vydává se na cestu, jako všichni povolaní v Bibli, protože „jediný čin, jímž člověk může odpovědět Bohu, který se zjevuje, je úkon neomezené disponibility“ (H. U. VON BALTHASAR, Vocazione, Roma 2002, 29). Tato mladá dcera Izraele nevolí ochranu před světem, nebojí se nebezpečí a odsudků druhých, ale vychází vstříc druhým.
Když se člověk cítí milován, zakouší sílu, která uvádí lásku do pohybu; jak říká apoštol Pavel, „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14), pobízí nás, pohání nás. Maria cítí popud lásky a jde na pomoc ženě, která je její příbuznou, ale také starší ženě, která po dlouhém čekání přijímá nečekané těhotenství, které je v jejím věku namáhavé. Panna však také jde za Alžbětou, aby se s ní podělila o svou víru v Boha, který působí nemožné, a o naději v naplnění jeho zaslíbení.
Setkání obou žen vyvolává překvapivý dojem: hlas „plný milosti“, který Alžbětu vítá, vyvolává proroctví v dítěti, které tato stará žena nosí ve svém lůně, a vzbuzuje v ní dvojí požehnání: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého“ A také blahoslavenství: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (v. 45).
Mariin chvalozpěv Magnificat shrnuje a naplňuje modlitbu Izraele
Tváří v tvář poznání mesiášské totožnosti svého Syna a svého mateřského poslání Maria nemluví o sobě, ale o Bohu, a vznáší chválu plnou víry, naděje a radosti, zpěv, který zní v církvi každý den při modlitbě nešpor: Magnificat (Lk 1,46-55).
Tato chvála Boha Spasitele, která tryská ze srdce jeho pokorné služebnice, je slavnostní památkou, která shrnuje a naplňuje modlitbu Izraele. Je protkána biblickými ohlasy, což je znamením, že Maria nechce zpívat „mimo sbor“, ale sladit se s otci a vyzdvihnout Boží soucit s nepatrnými, s těmi maličkými, které Ježíš ve svém kázání prohlásí za „blahoslavené“ (srov. Mt 5,1-12).
Masivní přítomnost pašijového motivu činí z Magnificat také píseň vykoupení, která má v pozadí vzpomínku na vysvobození Izraele z Egypta. Všechna slovesa jsou v minulém čase, prodchnuta vzpomínkou na lásku, která vírou zapaluje přítomnost a nadějí osvětluje budoucnost: Maria zpívá o minulé milosti, ale je ženou přítomnosti, která ve svém lůně nosí budoucnost.
První část tohoto chvalozpěvu chválí Boží působení v Marii, mikrokosmu Božího lidu, který se plně přimyká ke smlouvě (v. 46-50); druhá část se rozprostírá nad Otcovým působením v makrokosmu dějin jeho dětí (v. 51-55), a to prostřednictvím tří klíčových slov: paměť - milost - zaslíbení.
Hospodin, který se sklonil nad malou Marií, aby v ní vykonal „veliké věci“ a učinil ji matkou Páně, začal zachraňovat svůj lid od exodu, pamětliv všeobecného požehnání slíbeného Abrahamovi (srov. Gn 12,1-3). Hospodin, Bůh věrný na věky, vyléval nepřetržitý proud milosrdné lásky „z pokolení na pokolení“ (v. 50) na lid věrný smlouvě a nyní zjevuje plnost spásy ve svém Synu, poslaném, aby lid zachránil od jeho hříchů. Od Abraháma až po Ježíše Krista se pascha ukazuje jako klíč pro porozumění všem dalším osvobozením, včetně toho, které Mesiáš naplní ve stanoveném čase.
Drazí bratři a sestry, prosme dnes Boha o milost, abychom uměli očekávat naplnění všech jeho zaslíbení…
Biblický úryvek ke katechezi:
„V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ (Lk 1,39-42)
