Medžugorje: Poznala jsem něco mnohem většího a mocnějšího, než cokoli na zemi…

24. června 1981 se mi změnil život

Když řeknu, že odpoledne 24. června 1981 se mi změnil život, ani zdaleka tím nevyjádřím, co se stalo.

Až do toho dne jsem žila pod tvrdou rukou komunismu a snášela jsem mnohé těžkosti, které s tím byly spojené. To nejhorší utrpení ovšem začalo až poté, co se mně a dalším pěti dětem přihodilo něco mimořádného.

To, co jsme viděli, radikálně poznamenalo nás, naše rodiny i miliony lidí po celém světě. Zároveň to však vyvolalo zuřivost jugoslávského režimu. Komunisti se obávali, že moje svědectví ohrozí jejich mocenské postavení. Když mi bylo pouhých šestnáct, prohlásili mě za nepřítele státu.

Jejich obavy byly možná opodstatněné, protože jsem poznala něco mnohem většího a mocnějšího, než byla komunistická vláda – něco mnohem většího než cokoli tady na zemi…

Poznala jsem Boží lásku.

Vyrůstala jsem v Sarajevu. Toto město s rušnými ulicemi a vysokými budovami bylo v ostrém kontrastu s poli, špinavými cestami a kamennými domy v Medžugorji. Kulturní rozdíly mezi těmito dvěma místy ovšem byly větší než ty viditelné a hmatatelné.

V Medžugorji bydleli většinou Chorvati, hrdý národ, který ve své historii zažil nesčetné útrapy. Ať už vzešly od tureckých dobyvatelů, nebo komunistických utlačovatelů, obyvatelé Medžugorje zůstali věrní své katolické víře: Svou víru museli skrývat i v roce 1981, nechtěli totiž probudit zájem strany vlády.

Na druhé straně tvořili obyvatelé Sarajeva pestrou směs všech národů, které žily v Jugoslávii. Někdy se toto město nazývá „Jeruzalém Evropy“. Mezi 400 000 jeho obyvateli byli bosenští muslimové (asi 45 procent), srbští pravoslavní křesťané (30 procent), několik nás katolických Chorvatů (8 procent) a malá komunita židů. Avšak dominantní ideologií byl v té době ateistický komunismus.

V dětství jsem měla přátele z různých oblastí města. Jen někteří byli katolíci, převládali muslimové a pravoslavní. Na panoramatu města dominovaly minarety a byzantské věže. Setkávala jsem se s přáteli z obou vyznání, ale nikdy jsme se nezaobírali rozdíly. Někdy jsem slavila jejich svátky a oni zase slavili ty moje. Uměla jsem si vážit lidí jiného vyznání ještě dřív, než nás to naučila Panna Maria.

Každé léto v dětství jsem trávila v chudé obci Medžugorje

V dětství jsem trávila léto v Medžugorji, ačkoli v domě netekla voda a většinou jsem pracovala pod pražícím sluncem. Bydlela tam moje teta, strýc, bratranci a sestřenice. Rodiče mi dovolili, abych u nich rok co rok pobývala. Medžugorje byla mým druhým domovem.

Strýček Šimun a teta Slava mě brali jako svoje dítě. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem u nich jen na návštěvě. Jejich dvě nejstarší dcery Milena a Vesna pro mě byly spíš sestry než sestřenice. Spala jsem v jejich pokoji. Každou noc jsme si povídaly tak dlouho, dokud nás jejich malý bráška Vlado nepoprosil, abychom se ztišily, nebo dokud jsme smíchem nevzbudily jejich malou sestru Jelenu.

Farnost Medžugorje se nacházela v údolí mezi horami pokrytými kosodřevinou. Spadá pod ni pět vesniček. Založili ji 15. května 1892 a svěřili ji pod ochranu svatého Jakuba, patrona poutníků. Toto rozhodnutí se o 90 let později ukázalo jako prorocké. První kostel sv. Jakuba nevědomky postavili na nestabilní půdě, proto v roce 1969 zbudovali nový. Zpočátku se všichni divili, proč kněží nechali postavit tak velký kostel, ale po událostech z roku 1981 se ukázalo, že by mohl být ještě větší.

Moje teta a strýc bydleli v Bijakovići, vesničce na úpatí vrchu, který se jmenuje Podbrdo. Podobně jako všichni v Medžugorji si vydělávali na živobytí pěstováním tabáku, hroznového vína a jiných plodin. I když tradiční hercegovinské domy měly kamenné zdi a oranžové taškové střechy, moji příbuzní obývali modernější dům z cihel a omítky.

Poznala jsem venkovskou svobodu, kterou mi město nemohlo dát

Nikdo v Sarajevu nechápal, proč Medžugorji tolik miluji, ani moji rodiče. Užívala jsem si pohodlí městského života. Rodiče tvrdě pracovali, aby mi ho zabezpečili. Oproti tomu byl život v Medžugorji mnohem těžší. Vesničané si museli většinu potravin vypěstovat, šetřit vodou a pracovat, aby přežili. Avšak právě tato jednoduchost mě tam každé léto přitahovala.

Během prvních devíti let v Sarajevu se mnou rodiče zacházeli jako s princeznou. A přes všechny možné rozdíly jsem Medžugorji milovala. Zatímco moje rodina si užívala dovolenou na pobřeží Jadranského moře, já jsem jela do nenápadné farmářské vesničky v hercegovinských horách.

Jako malá holčička jsem si moc ráda hrála se svými bratranci, sestřenicemi a jejich kamarády. Běhávali jsme po otevřených polích a hráli si ve vinicích na schovávanou. Během těchto návštěv jsem poznala venkovskou svobodu, kterou mi město nemohlo dát.

Když jsem tam pobývala, pracovala jsem ale stejně tvrdě jako všichni ostatní. Moje sestřenice i já jsme vstávaly ještě před svítáním, abychom na polích sbíraly tabák, a později jsme dávaly tabákové listy vysušit.

Po práci jsme měli obvykle volno. Bavili jsme se maličkostmi. Například jsme se sešli na kraji vesnice nebo jsme seděli a povídali si na kamenných zídkách. Děti v Medžugorji moc rády poslouchaly o životě ve městě. A já jsem stejně tak měla ráda jejich vyprávění o životě na venkově.

Na konci dne jsem se cítila vyčerpaná. A ačkoli jsme měla od sbírání tabáku lepkavou kůži, vždycky jsem byla plná radosti. Když jsem znovu nastoupila do školy v Sarajevu, styděla jsem se za svoje ruce. Spolužáci se z letních prázdnin vrátili s rukama krásně opálenýma, zatímco ty moje byly žlutočerné od zbytků tabáku. Schovávala jsem je pod lavicí.

To ale byla jen taková malá nepříjemnost. V Medžugorji jsem se cítila úžasně. Vnímala jsem, že žiju. Pokaždé jsem se těšila na konec školního roku, až se tam zase budu moct vydat.

V roce 1981 jsem začala prožívat něco nezvyklého

V roce 1981, před koncem druhého ročníku na střední škole, jsem začala prožívat něco nezvyklého. Bylo to intenzivnější než radost, že pojedu do Medžugorje. Kupodivu se to projevilo silnou touhou být sama a modlit se.

Stáhla jsem se tedy do samoty a v tichu se modlila. Nedělala jsem to, co obvykle. Neprocházela jsem se s kamarádkami a netrávila jsem čas v kavárnách. Maminka měla čím dál větší obavy, protože jsem se nechovala jako normální šestnáctiletá dívka.

V té době jsem navštěvovala jednu z nejlepších středních škol v Sarajevu. Při přestávkách mezi hodinami – kdy ostatní děti běhaly po chodbách – jsem chodívala do starého pravoslavného chrámu u školy. Většina mých katolických spolužáků se pravoslavným chrámům vyhýbala, ale pro mě představoval pokojné útočiště.

Chrám vypadal pustě. Vzduch uvnitř byl studený a těžký. Voněl po starém víně a kadidle. Každý den jsem zapálila svíčku a pomodlila jsem se. Vychutnávala jsem si ticho. Chtěla jsem pochopit, co se ve mně odehrává. Tento podivný pocit každý den nabíral na síle. Na konci školního roku jsem se modlila víc než kdykoli předtím.

Jak jsem odjížděla do Medžugorje, zdálo se mi, že neodjíždím já. Bylo to jako sledovat ve filmu život někoho jiného. Proč jsem se cítila tak zvláštně?

 Dokonce i tatínek vnímal, že jsem zmatená, když mě vysadil na nádraží, abych stihla vlak do Mostaru. Jako vždy plakal – tentokrát mě však prosil, abych si svůj odjezd rozmyslela.

Objala jsem ho. „Všechno bude dobré, tati. Netrap se.“

Když jsem seděla ve vlaku, rostlo ve mně nejasné očekávání. Očekávání čeho? Neměla jsem ani tušení. Těšila, že v Medžugorji opět uvidím svoje kamarády a rodinu, ale tentokrát jsem měla jiný, mnohem mocnější pocit. Zdálo se mi, že stojím na okraji něčeho neznámého a chystám se skočit. Dívala jsem se z okna, když vlak projížděl čtvrtěmi Sarajeva a potom kolem řeky Neretvy, tyrkysové stuhy, která se vine v Dinárských Alpách. Co se to se mnou děje? A proč jsem se najednou chtěla pořád modlit?

Mlhavé útesy ustoupily širokému jezeru Jablaničko. Po několika tunelech a obloukových mostech vlak dorazil do Mostaru, kde už mě čekal strýček.

Za několik dní po příjezdu do Medžugorje jsem na všechny své otázky dostala takovou odpověď, jakou jsem si nikdy ani nepředstavovala.

24. června 1981 byl svátek sv. Jana Křtitele

Ráno 24. června jsem se probudila s úsměvem na rtech. Byl svátek sv. Jana Křtitele, proroka, kterého Bible popisuje jako „hlas volajícího na poušti, abychom připravili cestu Pánu“. Mou radost ovšem nezpůsobil sv. Jan, ale to, že jsme ten den nemuseli sbírat tabák. O svátcích se v Medžugorji nepracovalo, takže jsem měla spoustu volného času…