Daleko na sever od Jeruzaléma v kraji zvaném Galilea, mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem, leželo v kopcích městečko Nazaret. V této odlehlé bezvýznamné a kulturně nepříliš vyspělé obci žila se svou rodinou v malém jednoduchém příbytku dívka jménem Marie. Byla to Alžbětina příbuzná, ale vzhledem k tomu, jak daleko od sebe žily, se obě ženy dosud setkaly jen několikrát.
Marie byla silně věřící dívka obdařená mírnou a pokornou povahou, díky níž působila mnohem starší, než ve svých patnácti letech skutečně byla. Její hluboká láska k Bohu a znalost jeho Slova byly na tak mladou ženu doslova zarážející. Otec jí totiž často četl z Písma a poučoval ji o dějinách jejího národa. Přál si, aby poznala, že jejich rodina sice není nijak zámožná ani uznávaná, ale pochází z Davidova královského rodu a v dávné minulosti se těšila velké úctě a bohatství. Pečlivě dbal o záznamy rodokmenu, a tak Marie věděla, že muž, s nímž je zasnoubená, má rodové kořeny ve stejné královské linii jako ona. Byl to tesař jménem Josef.
Jak bylo tenkrát zvykem, představovalo Mariino zasnoubení ve skutečnosti formální smlouvu, kterou spolu uzavřeli Josefův a Mariin otec. Jakmile otcové budoucího ženicha a nevěsty dohodu podepsali a vyměnili si věno, byli oba mladí lidé zákonně a úředně svoji. Tato smlouva byla stejně závazná jako svatební a dala se zrušit jedině rozvodem. Proto byli Marie s Josefem považováni za manžele, přestože spolu zatím nežili a k naplnění jejich manželství mohlo dojít až po svatebním obřadu.
Toho dne Marie popřála rodičům dobrou noc a odešla do svého pokojíku, aby se uložila ke spánku. Ve chvíli, kdy si ustlala lůžko a poté se začala modlit, zalilo místnost znenadání světlo. Rychle zvedla hlavu a spatřila bytost nesmírně mohutné postavy, ze které vycházela zář. Neměla ani ponětí, kdo to je, ale vycítila z něj mnohem větší moc, než může mít obyčejný člověk. Marii to zjevení polekalo a nesmírně rozrušilo.
„Buď zdráva, milostiplná,“ oslovil ji Gabriel. „Pán s tebou.“
Marie strachem oněměla. Kdo je to? A o čem to mluví? honilo se jí hlavou. Jistě je to posel, ale proč přichází ke mně? Muži přece nechodí k ženám takovým způsobem. Jenže tohle je víc než muž. Vypadá jako anděl.
„Neboj se, Marie, neboť jsi nalezla milost u Boha,“ pokračoval Gabriel. „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá Davidův trůn a bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky. Jeho království bude bez konce.“
Josef je Davidovým potomkem, napadlo Marii, ale budeme se brát až za nějakou dobu. Syn Nejvyššího? Davidův trůn? To znamená, že přichází Boží Syn, aby vládl Izraeli, jak to Bůh slíbil v Písmu.
„Jak se to může stát? Vždyť nežiji s mužem,“ hlesla Marie, když konečně dokázala vyslovit nejistým hlasem své myšlenky. Důvěřivě jako dítě se snažila pochopit, jak se takový div může uskutečnit.
„Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní,“ vysvětlil Gabriel. „Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.“
Marie se tiše nadechla a zakryla si ústa dlaní. Mesiáš? Do očí se jí hrnuly slzy, ale snažila se ze všech sil ovládnout. To já jsem ta panna, které se má narodit Mesiáš? pomyslela si. Nemohu tomu ani uvěřit. Proč by si Bůh vybral za matku Spasitele zrovna mě?
„I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna,“ pokračoval Gabriel. „Byla považována za neplodnou, a teď je už v šestém měsíci. Vždyť u Boha není nic nemožného.“
Alžběta? Syna? To je ale úžasný zázrak! Mariino srdce přetékalo dojetím.
„Jsem služebnice Páně,“ řekla pokorně a bez váhání. „Ať se mi stane podle tvého slova.“
Gabriel odešel a Marie zůstala chvíli nehnutě stát. Pak sepjala ruce, sklonila hlavu a zavřela oči.
„Pane, chci ti sloužit, jakkoli budeš chtít,“ modlila se. „Jsem jenom obyčejná dívka, ale ráda se stanu nádobou, kterou použiješ. Duchu svatý, přines mi svůj dar života.“
Musím se vypravit za Alžbětou a přesvědčit se na vlastní oči, pomyslela si. Vždyť je to takový zázrak, že ve svém věku přivede na svět nový život. Ale nejdřív potřebuji říct všechno Josefovi. Ten se o tom musí dozvědět hned.
Začala se znovu modlit: „Pane, právě jsem vyslechla tvou vůli, moje duše se však stále chvěje strachem. Uvěří mi Josef? Prosím, připrav jeho srdce.“
Zítra je sobota, uvažovala, tak se s Josefem uvidím v synagoze. Poprosím otce o svolení, abych si sním mohla promluvit o samotě. Musím mu říct o všem, co se stalo.
