Je konec května, měsíce Panny Marie
Ležím v autě únosců, které mne a spolubratra Burtuse veze do neznáma. Mám svázané ruce a velmi mě bolí zablokovaná záda. Je konec května, měsíce Panny Marie. Modlil jsem se k ní nyní každý den a žádal ji o přímluvu za mír v naší rozervané Sýrii. Pokouším se nyní v kapse nahmatat svůj růženec. Nedaří se mi to, i když se sebevíc kroutím. Mám pocit, že se mi s každým poskokem auta na téhle rozbité cestě v plné rychlosti lámou všechny kosti. Horko je příšerné.
Zatímco uháníme dál, rezonuje mi v hlavě mnoho otázek, obav a myšlenek … na smrt. Myslím tedy na Pannu Marii a cítím její uklidňující přítomnost. Běžím k ní. Bere mě do náruče a já se v ní ukrývám. Cesta se zdá nekonečná. Jedeme do Iráku? Začínám se potichu modlit růženec. Věděl jsem, že Maria mě skrze růženec vede blíž k Ježíši.
Každý desátek se modlíme za někoho
Po několika dnech nás zavírají do provizorní cely. Jakmile vždy strážný zavře velké železné dveře, modlíme se růženec nahlas. Nikdo nás neslyší. Každý desátek věnujeme jednomu člověku nebo jedné rodině a vzýváme Pannu Marii, aby potěšila a povzbudila všechny, kteří nás milují a kteří se o nás obávají.
I Ježíš zažil strasti a zkoušky
Růženec pro mě nebyla nějaká bezduchá recitace, ale opravdová meditace. Dlouho jsem přemítal o každém tajemství Ježíšova života a vše k nám promlouvalo s nebývalou silou. Nazíral jsem jesličky, Kalvárii i Vzkříšení. Uklidňovalo mě, že i náš Pán zažil strasti a zkoušky. Slyšel jsem, jak ke mně mluví u Nanebevstoupení: vím, že mě neopustí jako sirotka, že mi sešle svého Ducha, Utěšitele. Znovu jsem ho přijal a rozjímal nad tajemstvím Letnic. Skrze recitaci růžence se mi v hlavě odehrával celý Ježíšův život, jako bych seděl v kině. Scény z jeho života plnily mou mysl a odehrávaly se tak, jak jsem nad nimi nikdy nepřemýšlel.
Když je člověk sám zkoušen a osamocen, pochopí mnohé aspekty z Ježíšova utrpení zcela nově. A tak se mi růženec stal dosud nepoznanou něžnou útěchou. Jakmile jsem s ním začal, můj hněv, má nenávist a únava zmizely. Modlitba mě nesla: k Ježíši, který také zažil chlad jeslí, vyhnanství Egypta, posměch světa, bičování a kříž.
„Podřízneme ho!“
A pak jednou mi opět svazují ruce za záda a nakládají mě do terénního luxusního auta. Butrus se jich ptá, co se mnou udělají. Odpovídají mu stroze: „Podřízneme ho!“ Auto uhání dál a moje malátnost se proměňuje v strach. Můj čas nadešel! Ochromen strachem se začínám modlit růženec, velmi pomalu, jako bych si přál, aby nikdy neskončil. Nadpřirozený klid znovu zahání mé obavy…
