Když Ježíš došel až na Golgotu, také jeho matka Maria dospěla na vrchol cesty (Jan 19,25-27). Přišel tak den, o němž mluvil Simeon v tajuplných slovech při obětování malého Ježíše v Chrámě. V těch slovech se snoubí drama a naděje, bolest a spása: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ (Lk 2,34-35).
Slyšela avšak také příslib anděla o tom, že ji Bůh vyvolil a mohl být splněn příslib daný Izraeli. A ona přitakala tomuto božskému projektu, který začal v jejím vlastním těle a pak vedl po nepředvídatelných cestách Syna zrozeného z jejího lůna. Po celý ten čas uchovávala tyto věci ve svém srdci.
Na Golgotě se čas naplnil. Ostří, které probodlo bok Syna, probodlo také její nitro. Také Maria se noří do důvěry bez opory, v níž Ježíš prožívá až do dna poslušnost Otci. Zůstává stát. Stabat Mater. V temnotě, ale s jistotou, že Bůh naplní své sliby.
